úterý 5. srpna 2014

Lysohorský čtyřlístek

Čtyřikrát a dost. To je heslo závodu, který pořádá stejná parta, co Lysacup. Už kvůli tomuhle stojí se na závod přihlásit. Historicky první Mistrovství České Republiky v Ultra Sky-marathonu. Kvůli tomuhle stojí závod absolvovat. Trasa dlouhá 69 kilometrů s převýšením 4000 metrů je postavená tak, aby závodníci, kterých se na start postavilo zhruba 300, vystoupali na Lysou čtyřikrát, pokaždé z jiné strany a při návratu na Švarnou Hanku absolvovali tzv "apendix."
Startuje se v 7 ráno právě u chaty Švarná Hanka a už před startem je horko, že se člověk zapotí a to ještě nic nedělá. Ze začátku se běží pohodové tempo a klesá se do Masarykova údolí, kde se zrovna zvedá mlha v Beskydech. Po chvíli ale začínáme stoupat. I když už teď je opravdu vedro, stále se cítím dobře a na první Lysou dorážím v čase 1:28, což se mi zdá rychlejší než jsem čekal. Lehce se občerstvím a už spěchám dolů směrem na Krásnou. Tento seběh je okořeněný výstupem na Kykulku, ale příjemně utíká, což už se moc nedá říct o napojení se na žlutou značku a stoupání na Lysou. Tady to opravdu nemám rád, a nyní se v tom utvrzuji. Potřeboval bych se zchladit, ale stín je v nedohlednu, teda spíše na konci téhle proklatě dlouhé a prudké louky. Takže opatrně shazuji sluneční brýle na zem a když se nikdo moc nedívá, ohýbám se pro ně a dávám tvář do orosené trávy. Na chvíli to pomáhá, bohužel v lese to není pak o moc lepší. Při té pomalejší chůzi do prudkého kopce si stíhám všímat lidí okolo mě. Vidím, že morálka ostatních závodníků je v tom vedru na bodu mrazu. Trochu mě to uklidňuje, moc se nepropadám.
 Po necelých čtyřech hodinách od startu zdolávám Lysou podruhé. Chvíli se zdržuji na občerstvovačce, je tady s kým pokecat, čas mám dobrý, takže není kam spěchat. Po nějakých deseti minutách se vydávám do třetího lístku. Seběh po těch šutrech, jejichž počet stoupá úměrně s počtem uběhnutých kilometrů a procentem klesání, mě vůbec nebaví a už se těším až budu dole. Těším se, že se zchladím v potoce, který teče okolo trasy a když dobíhám k místu, ve kterém by to šlo, nestačím věřit vlastním očím. Vašek, ten který mi vždy dával na podobných závodech obrovské obklady, paradoxně kromě 5BV, který jsme absolvovali spolu, nyní vylézá z potoka a když mě spatří, jde na něm poznat překvapení. Zatímco já se oplachuji, popisuje mi, že měl velké problémy se stehny a tak se vydáváme dále společně. Za chvíli mu utíkám a užívám si toho, že jsem před ním. Netrvá to ale dlouho, v kopci už mám krizi, tak na něj čekám. Když dojde, domlouváme se, že na nějaký výsledek už oba kalíme a dojdeme to společně. Stoupání od Šance se tak nějak dá vyjít bez větších problémů, to že jdu s někým rychlejším, mě dostává dopohody, kecáme a najednou jsme zase na Lysé.
 Tady na občerstvení mám trochu problém s trávením, takže to co se nepovedlo strávit nechávám v nedalekém keři. Čtvrtý lístek běžíme až na Hradovou, kde protéká přes cestu potok, a tak se v něm velmi zajímavým způsobem ochlazujeme. Pro kolemjdoucí turistky je to určitě zajímavá podívaná. Dostáváme se až pod To. Nejde to ani nazvat. Někdo tomu říká sjezdovka, někdo tak, že to ani nedokážu napsat. Když jsem To viděl, málem se mnou seklo. Musel jsem lehnout do trávy a pár minut ten pohled vydýchat. Když už se odvážím vylézt nahoru, jde to pekelně těžce. Kdyby hlavní organizátor nebyl vizáží spíše kulturista a stál zrovna vedle mě, asi bych ho přetáhl trekovou holí. Na více už bych se nezmohl. Na konec té sluncem zalité sjezdovky docházím vyčerpán a musím si na chvíli sednout na zem. Stejnou akci opakuji i Pod Lukšincem, kde při tom dokonce asi možná i omdlévám, protože najednou jsem vůbec netušil, kde to jsem a co se v posledních chvílích událo. Prostě okno z ničeho nic. Na hodinkách je ale podobný čas jaký jsem měl při výstupu k rozcestníku a venku stále svítí slunko. Tak to asi bylo jen chvilkové zatmění, ale na psychice mi to moc nepřidá. To už se mnou dávno nejde Vašek, který vypadá docela svěží a trhá se pod sjezdovkou. Pomalým tempem se snažím dostat naposledy na Lysou, kde chci závod ukončit. Cítím se opravdu špatně, navíc po předchozím kolapsu je to už o zdraví. Na vrcholu se ale dozvídám dvě zprávy. Jednak, že se možná nevejdu do auta organizátorů a tak stejně budu muset jít dále pěšky a jednak, že se nejde závěrečný apendix, tedy, prodloužení trasy o pár kilometrů těsně před cílem. Navíc na občerstvení došla cola a pivo, tak jenom ležím na zemi a čekám co bude. Pak ke mě přichází jedna holčina, co zde dělá pořadatelku s kelímkem coly. Prý jí mají trochu pro ty nejvážnější případy schovanou. Ani nedokážu poděkovat, jenom jí na to odvětím, že v tom případě nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem colu dostal. Po půl hodině už jsem trochu schopen se hýbat a tak se vydávám vstříc konci. Musím. Už jenom kvůli Vaškovi, který by mi to odstoupení připomínal a vyčítal minimálně do dalšího ročníku. Tahle cesta už je skoro v pohodě. Jediné, co mě trochu stresuje je značka na Vyšní Mohelnici, že do cíle už to je JEN 10 kilometrů. Sice jsem nevěděl, kolik to je přesně z Visalájí na Švarnou Hanku, ale že by to bylo tolik, se mi nechce věřit.Naštěstí ta značka je ze staré verze trati, u které se měl jít onen apendix. Kousek před cílem se to nepříjemně táhne, ale ještě to dokážu rozběhnout, abych to měl co nejdříve za sebou. Když už konečně projdu cílem v čase 13:16:58, jsem šťastný jako tornádo nad obytnou zónou. Z toho pocitu mě ani nevytrhne poznámka jednoho z organizátorů, mimochodem nejčastějšího účastníka Lysacupu, který mi při sundávání čipu říká něco o tom, že vypadám nějak mrtvě a bledě. Nyní je mi všechno jedno. Tady už mě nikdo neuvidí. Nebo snad jo......??

Žádné komentáře:

Okomentovat