Na závod vyrážím tradičně s Vaškem, netradičně vlakem. Víkend premiér začíná už na cestě, kdy se vezu poprvé s Regiem a jsem unešen nabízeným komfortem. Po přestupu do ČD, kdy už je to pro mě vlaková klasika, se dáváme do řeči s dalším závodníkem, organizátorem H8, Lukášem Tomčíkem. Ten cestu zakončí pozváním na svůj závod, které potvrzujeme a po vystoupení z vlaku se už jen s Vaškem vydávám na cestu Šumperkem do centra závodu. Tam se zaregistrujeme, vybalíme tábor a jdeme si koupit do Kauflandu večeři. Ten je však ve večerních hodinách značně vykoupený, tak beru za vděk dýňové housky s vysočinou a pařížský salát. Ani chvíli se nerozmýšlím, jestli je to před závodem to pravé a za pár minut už trávím na karimatce v hale. Hodinu před startem se začínáme pomalu dávat do kupy, naposledy zajdu na "normální" sociální zařízení a jdu se oblékat. Před tímto závodem jsem pořídil několik nových věcí do výbavy a už se nemůžu dočkat, až je vyzkouším i v ostré zátěži. Jsou to boty Adidas Kanadia 6, batoh Salomon Agile 17, čelovka Tesla Zoom 3w a kompresní ponožky. Hodinu před půlnocí už stojíme nastoupení a značně natěšení na startu. Ten proběhne v naprosté pohodě a bez velkých řečí, jak jsem zvyklý z většiny jiných závodů a lehkým během se vydáváme do Jesenických lesů.
Pod první kopec dobíhám klusem, v kopci přecházím do chůze a soustředím se na jeden z mnoha svých osobních cílů. Nepoblít se v prvním kopci. To se mi i přes značně odvážnou večeři daří bez problémů. Na prvním rozcestí asi 3km po startu, kdy už se tvoří menší skupinky, chvilku váháme kam dále. Já navrhuji jít doprava po žluté značce, ale 9 z 10 lidí říká, že doleva. Nechci zůstat v lesích sám (tmy se nebojím, ale nemám jí rád), tak se vydávám s davem. Běžíme delší dobu z kopce a mě hlavou proběhne myšlenka. "A teď si vem, že se tady budeš šplhat nahoru". Zasměji se tomu a běžím dále. Po chvíli začneme stoupat a podle malých odrazek na stromech to vypadá že jdeme dobře. Pochyby mám v momentě, kdy odbočujeme z cesty do lesa. Odrazky tu pořád jsou, tak si jenom říkám, co si to organizátoři přichystali za překvapení, a lezu. A to doslova, protože pod nějakými stromy musím lézt po čtyřech. Čelovky, které se však vrací proti mě, se slovy, že prý jdeme špatně, mě ale rychle staví zpět na nohy. Musíme se vrátit (já vám to říkal). Takže hezky do toho dlouhého seběhu, tedy nyní je to vlastně výběh. Ztratilo se nás asi deset, mimo jiné tady poznávám Jirku Piechowicze a Marka Balcara. Oba mnohem rychlejší než já a podobně s rychlostí vypadá i zbytek skupiny. Musím makat, abych tady nezůstal sám. Dostáváme se po zhruba čtyřech kilometrech navíc zpět k rozcestníku, kde jsem před necelou půl hodinou pronesl něco o tom, že musíme po žluté, a až teď je mě vyslyšeno. Jsme úplně poslední, takže musím makat dále. Za chvíli se dělíme, já se držím Jirky a po pár minutách začneme dobíhat chodce.
Na první kontrolu se dostáváme chvíli po půlnoci. Moc se nezdržujeme a běžíme dále. Pořád se držím Jirky, trochu mě to překvapuje, že mi neutíká a ani mě to nestojí tolik sil navíc. V kopcích jsem na tom možná i lépe, na běžeckých úsecích zase tahá on. Při průběhu nějakou vesnicí se ale dávám do řeči s dalším, co si s námi pobloudil a Jirku necháváme běžet. Střídáme klus s chůzí, kecáme a vzájemně si pomáháme v nějakých těžších pasážích na orientaci. Noc je luxusní, počasí se drží, jasno, trochu s větrem ale dá se jít v kraťasích a jedné krátké a jedné dlouhé vrstvě.
Kousek za druhou kontrolou, potkáváme na kraji cesty Marka, kterého se hned ptám, co se děje, abych se dověděl, že spadl a končí. Výron v kotníku nevypadá vůbec dobře. Marek mě ještě odkazuje na Ramzovou, kde si za jedním stromem schoval před závodem colu, že on už jí nebude potřebovat a já jdu válčit dále. Trasa vede přes různé vesničky, které v noci vyvolávají pocit vylidněného světa. Po několika kilometrech se v lese scházíme zase ve více lidech, protože se opět nemůže najít značka. Poučen z předchozích nezdarů, se zastavuji a čekám, kam se půjde. Po pár minutách to vypadá, že je značka opět nalezena, tak běžíme dále. Menší výstup a hřebenovka na Tři kameny a pak opět dlouhý seběh. Tady se zase stihnu ztratit, naštěstí to je jen asi 500 metrů navíc. Nové Losiny, a přes kopec do Branné. Zde nastala další obrovská chyba, kdy sleduji čelovky pár set metrů před sebou a nekoukám po značce. Když skupinku doběhnu, dovídám se, že není značka. Naštěstí se napojujeme na nějakou asfaltovou cestu, po které jdeme, ale nedá mi to a společně s dalším závodníkem zastavuji a studujeme mapu. Špatně usuzujeme, že jsme ze značky sešly na pravou stranu a proto se musíme vrátit a jít dále okolo řeky, dokud značku neprotneme. Po pár minutách se začíná rozednívat, ale my stále jsme na žádnou další cestu nenarazili. Když ta naše asfaltka začíná stoupat v lese a pak dokonce i vypadá, že už končí, rozhodujeme se, že se vrátíme úplně tam, odkud jsme přišli. Trvá nám dalších asi 10 minut, než doběhneme na místo, odkud jsme se vraceli, a protože je už trochu světlo, vidíme most přes řeku na hlavní cestu, na kterou se musíme dostat. Po té se dostáváme do Branné. Doma jsem zjistil, že jsme se při prvním špatném odhadu otáčeli jen asi 50 metrů od napojení na značku.....
Přichází další psychická bomba v podobě pár kilometrů po hlavní asfaltové cestě. Po peklu z 5BV jsem na jakoukoli takovou cestu alergický, bloudění pár minut zpět tomu nepřidá. Ve vesnici to naštěstí končí, konečně je tu i pramen, tak doplňuji vodu a po chvíli se vydávám dále. Všímám si odbočení značky, jdu po ní a narazím na tajnou kontrolu, kde je i občerstvovačka s kofolou a ovocem. Po noci je to jako polití živou vodou. Následující úsek roklí a další pasáže střídavě běžím, abych stáhl co nejvíce z toho co jsem ztratil. Opět se potkávám s kolegou z prvního bloudění a spolu se dostáváme až na Ramzovou. Samozřejmě pořád se nacházím ve víkendu špatných rozhodnutí a tak místo toho abychom šli sjezdovku napříč, sbíháme jí kompletně až dolů, a pak si jí zase poctivě vyšlápneme. Ještě k tomu mě v seběhu začíná píchat v koleni, což mě nenechává chladným, protože se bolest objevuje překvapivě brzo. Přesto ještě běžíme až k Vražednému potoku, kde se trhám a stoupám na Šerák.
V polovině mě však začne v koleni bolet i při výstupu a občas to je tak velká bolest, že musím zastavit a chvíli tu bolest vydýchávat. Vzpomínám na to, jak jsem bláhově doufal, že největší bolest tohoto víkendu byl problém s pařížákem a vysočinou na onom sociálním zařízení. Na Šerák docházím s obrovským sebezapřením a vím, že se musím dát do kupy. Snažím se pořádně pojíst, polykám něco na utišení bolesti a piji energeťák. Po trochu delší chvíli vycházím zase s mým spolubojovníkem dále. Na Keprník, a dolů do sedla. Z kopce dolů však koleno bolí více než je obvyklé, nepomohl mu ani lék na potlačení bolesti a tak se rozhoduji skončit. Vím, že jít s tou bolestí dalších 50 kilometrů bude mít následky, takže radši ukončím dříve než bude pozdě a pohodovou chůzí docházím na Červenohorské sedlo, kde sedám na autobus zpět do Šumperku.
Tam už jsou v cíli první čtyři borci, kteří byli v cíli v čase okolo 12 hodin, což je neuvěřitelný výkon. Pro mě docela překvapivě brzy, dochází i Vašek, který bojoval čtrnáct a půl hodiny. V cíli se pak dozvěděl, že netrefil tajnou kontrolu v Branné a dostal půl hodiny penalizaci. I tak ale Vašku, klobouk dolů. Bude mi ctí s tebou letos opět bojovat na 5BV, ačkoli jsem si jist, že letos tam zemřu.
A taky by jsem chtěl poděkovat kolegovi z Prahy, se kterým jsem šel většinu své trasy, ale neznám ani jeho jméno. Pokud to někdy budeš číst, díky za podporu při nočním a následně i ranním běhu. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat