Dolomites Skyrace

První myšlenka na účast v zahraničním závodě padla při společném tréninku s Licháčem někdy v září loňského roku. Zazněly tam nějaké zvěsti o Tromsu, ale pak pokorně zůstalo "jen" u Dolomit. V lednu tedy odeslat přihlášku, pak zařídit ubytko a trénovat. S tréninkem to bohužel nebylo tak žhavé, jak jsem plánoval, ale něco málo se mi nastoupat a naběhat povedlo, tak jsem doufal, že to aspoň na přežití bude stačit. 
Ve středu v podvečeních hodinách jsem byl vyzvednut tím opravdu nejpovolanějším (Licháčem) a jelo se směr Canazei. Na ubytování dorážíme v průběhu čtvrtku a hned si jdeme obhlídnout trasu pátečního Vertical Kilometru. O tomto závodě jsem taky dlouho uvažoval, ale nakonec jsem poslechnul zdravý rozum a přihlášku na něj neodeslal. A byl jsem za to rád hned po pár metrech trati. Něco tak prudkého si beskyďák ani nedovede představit. S Tomem stoupáme asi do poloviny trati, pak usuzuji, že mi to fakt stačí a pomalu scházím dolů. Další den ráno se zde vracíme, teď už s cílem dosáhnout až vrcholu. Tomáš a další člen naší výpravy Eva v rámci závodu, zbytek jako support s věcmi. Tento závod startuje ve vlnách, takže po cestě fandíme našim a pomalu odpočítáváme čas do startu elity, ve které se chystají i češi Ondra Fejfar a Tomášové Lichý s Bystřickým. Nahoře je celkem větrno, tak vybíráme místo kousíček pod známým sedlem pár metrů před závěrečným stoupáním v cílové rovince a za chvíli jsou eliťáci zde. Jako první s pohodlným náskokem si jde pro traťový rekord Phillip Goetsch. Kousek za ním stoupá i Nejc Kuhar, kterého jsme zde potkali trénovat o den dříve a který mě i pozdravil (už v tento moment můžu jet domů a budu spokojený :)).Sledovat světovou elitu na tuhle disciplínu bych mohl pořád, je to až neuvěřitelné, s jakou lehkostí a tempem lze stoupat tyhle vertikální kilometry. Po chvíli už je na dohled i Licháč, kterého ženeme vpřed a který nakonec končí na 16. místě. Kousek za ním jde i Ondra. V cíli je parádní atmosféra, divácí fandí v několika řadách, hraje zde hudba, okolo lítá helikoptéra a já se těším na atmosféru v neděli. Trochu mě děsí to, že i když jsme v 2500 metrech nad mořem, stále se přes údolí dívám na hřebenovku Piz Boe tak trochu nahoru, zvláště pak, když mi další Češi sdělují, že jsou na to zvědaví, když je to tam prý všechno pod sněhem. Dolů pak sebíháme nádherným trailem, na vyhlášení ani nečekáme a jedeme na hotel. Další den máme v plánu dát aklimatizační výstup po trase nedělního skyracu z Passo Pordoi na Forcella Pordoi a okouknout tak, co nás vlastně čeká. Zjišťujeme, že kopec a to hodně prudký kopec. Sice jsou z něj parádní výhledy a stoupáme přeci legendárními serpentinami, bez kterých se neobejde žádné video z tohoto závodu, ale i tak je to fakt kopec. Nahoře trávíme co nejvíce času aby jsme namnožili červené krvinky, fotíme fotky s Piz Boe, to kdyby náhodou jsem se na něj nedostal a pak pomalu scházíme dolů. Zde bych měl asi uvést, že jsem opravdu trémista a stresař, což se násobuje tím, že jsem poprvé přijel vážněji běhat do takových hor a že kromě letošního Ještědu a Jesenické stovce před dvěma lety jsem nezávodil nikde jinde než v Beskydech. Opravdu mám strach jak to tam zvládnu, bojím se jak na mě bude působit nadmořská výška (v rámci simulace jsem sice pobíhal okolo Krmelína s šátkem přes pusu, aby se mi hůř dýchalo), zda vůbec budu stačit i těm na posledních místech a jestli stihnu dvouhodinový limit na Forcellu Pordoi. Prostě obavy, nervozita. Jídlo do sebe dostávám opravdu těžce a v noci moc nespím. Ráno budíček v 6 hodin, pomalu nasnídat, obléct a pak se klusnout na start. Moc do řeči mi opravdu není, okolo mě jsou všichni nějak nabušení, mluví italsky, což automaticky znamená, že tyhle hory znají zpaměti a celkově mě všechno znervózňuje. Před půl devátou se řadím do koridoru úplně vzad. Zde potkávám i další Čechy, se kterými prohodím pár slov a už se začíná odpočítávat čas do startu. 
A je to tady! Když jsem se začínal účastnit Lysacupů, nikdy mě nenapadlo, že za touhle úchylnou zábavou (běháním) pojedu i do Dolomit na závod světové série Skyrunningu. No, a teď jsem tady a probíhám startovním obloukem. Všude okolo spousta fandících lidí, nad námi létá vrtulník, probíháme úzkými uličkami. Nádhera. Všechny obavy jsou zapomenuty a já se začínám soustředit na své cíle. Nebýt poslední, nezvracet, neztratit se, přežít a dokončit v limitu. Po výběhu z města stoupáme sjezdovkou, vytahuji hole, zatím jdu pohodově a přesto se prokousávám pořadím vpřed. Užívám si stoupání bez krize, nádherné počasí a to, že stále předbíhám. Dokonce až tak, že se dostávám do skupinky, kde se kluše, i když sklon tomu moc nenahrává. Jdu si své, občas sosnu gel a za chvíli je tady konec sjezdovky a úsek okolo nějakého rybníka a hotelu. Ten je krásně běžecký a dostává nás až k první občerstvovačce na Passo Pordoi. Probíhá se opět koridorem fandicích lidí, na občerstvovačce doplňuji vodu a pokračuji dále. Na tento úsek jsem odhadoval od startu cca hodinu, když všechno půjde dobře a jsem tady za cca 54 minut, což je parádní, přece jen jsme na šestém kilometru a máme nastoupáno už nějakých 800 metrů. Následující část jsme šli včera, takže aspoň chvílí vím, co mě čeká. Nikam se neženu, ale bohužel se zde jde v "koloně". Sice tím šetřím síly, na každém širším místě ale předbíhám co nejvíce lidí. V serpentinách už jde slyšet naprosto neskutečný kotel ve Forcelle, beru za to, když se dá, jdu to do svahu, na zatáčky kašlu, získávám pár míst a průchod sedlem si opravdu užívám. Takovou atmosféru v Česku jen tak člověk nezažije. Odevzdávám hole, piju, sním tyčinku a běžím dále. Jak jsem se již dříve zmínil, z nadmořské výšky jsem měl opravdu respekt, ale teď nevím, čím to může být, ale jsem plný energie. Možná tím, že jsem šel spodek opravdu na pocit a nikam se nehnal, možná mou tréninkovou metodou s šátkem přes pusu, ale klušu i to, co ostatní chodí.Poslední výšvih na vrchol je i s lezeckou pasáží a ocelovými lany. Dost fouká, dávám větrovku a na vrcholu jsem za 2:10 od startu. Je tu fakt zima, od pusy mi jde pára, ale ten pocit, že jsem se dostal až sem, si musím vychutnat, tak se na občerstvovačce chvíli zdržuji a pak pádím dolů. Jestli do teď jsem byl z toho všeho opravdu unešen, že to jsou věci, které člověk v Beskydech nezažije, seběh je ten pravý očistec. Neskutečný vítr, seběh v suti, která ujíždí pod nohama a hlavně koukat na všechny strany jestli se na Vás neřítí nějaký kámen od závodníka nad Vámi. Občas se k tomu přidá i nějaká ta pasáž, kdy máte pod sebou pořádný sráz, ale na to si zvyknete celkem rychle a vlastně se zde cítite i jistěji, protože stojíte na pevné skále, která neujede pod nohama. První část seběhu je u konce, přichází krátký výběh, který opět klušu a nestačím se divit, kde se to ve mně bere. Další seběh už je víceméně po pevném, občas člověk musí udělat pořádný skok z kamených schodů, ale kromě toho, že je to fakt dlouhé, je to bez problémů. Konečně jsem v údolí, koukám na hodinky, chybí mi nějakých pět kilometrů, to už musím nějak doklepat. Poslední občerstvovačku jenom probíhám, mám toho dost a vyhlížím už něco, co mi bude připomínat začátek Canazei. Zde se to táhne ještě více, než seběh ve skalách, když už má člověk pocit, že už bude konec, zahne někam do lesa nebo hůř, začne stoupat. Sice lehce, ale takové krátké stoupání po dlouhém seběhu, když už vyhlížím cíl, mě trošku bolí. Hlavně psychicky. Ale už je to tady, tuhle pasáž znám z videí, navíc míjím ceduli 1 Km do cíle. Pálím to na max, vbíhám do vesnice, nějaký Ital odpovídá na můj útok, tak se taháme v tempu okolo 3min/km až mu trochu odskakuji. Vbíhám do cílového koridoru, okolo kterého je strašně moc lidí, každý si chce plácnout. Připadám si jako vítěz, i když ten tudy probíhal před hodinou a půl. Cíl. Nechce se mi tomu ani věřit, že jsem to vážně dokončil a ještě hodinu před limitem. 23,5 Km s převýšením 2000 metrů za 3:32. Nádhera, paráda. Nemám slov. Z tohohle budu žít ještě dlouho a vím, že se tady vrátím. Potkávám Licháče, který to otočil o více jak hodinu rychleji ale na body mu to bohužel nestačilo. Jdeme na jídlo, ještě si postát řadu na hůlky a mám to celé za sebou. 
Závěrem chci poděkovat Vaškovi za společné beskydské tréninky a zapůjčení holí a ledvinky a spolucestujícím za příjemně strávenou dovolenou. 
Tak snad zase za rok!!! 
Autoři fotek: Gabka Lichá a Vojta Gawlas
(Článek byl původně pro stránky www.xtrail.cz, tam je v plném znění i s fotografiemi, zde je jen zkopírován za pomocí Ctrl C + Ctrl V.) 

Lysacup - Visaláje

Na začátku sezóny LC se vůbec nevedlo, proto jsem si říkal, že letos blogy psát z Lysacupu nebudu. Občas se podařilo zaběhnout dobře, někdy dokonce i osobáček, ale převažovaly spíše etapy, o kterých je lepší nepsat.
Přesto na druhých Visalájích se stalo něco, o čem by byla škoda se nezmínit. Ale popořadě. Na start jsem šel nevyspalý, neboť večer před jsem šel na ples a vracel se z něj nad ránem a tak kromě absence spánku jsem měl v sobě i nějakou tu hladinku. Na startu do zadních pozic, ačkoli jsem věděl že ve sněhu bude velmi těžké se
probíjet vpřed. Ale tempo se mi zdálo slušné a na první louce jsem trochu získal, protože podklad byl místy tvrdý, takže vyběhnutí ze stopy až tak nevadilo. Asi po dvou kilometrech jsem na konci jednoho úseku uviděl Vaška, jak bojuje s Fidem asi tak 40 vteřin přede mnou. Říkám si, ten po Fidovi určitě půjde, před čtrnácti dny se mu ho povedlo po dlouhé době porazit, tak si to určitě bude chtít zopakovat. Já se soustředím na svůj výkon, na to v jakém jsem byl stavu se cítím zatím velmi dobře. Při odbočení do stoupání k chatám vidím ale Vaška jak bojuje osamocený, zatímco Fido nikde a já jsem ve skupince, což by mi mohlo pomoct. Ale stále se tím nějak nevzrušuji, cíl je daleko a takhle na očích už jsem ho párkrát měl a stejně mi dal nakonec několik minut. Když ho ale vidím opět v prvním prudkém stoupání a mezi námi je asi 10 lidí, říkám si, že to dnes zkusím. Na rovince okolo altánku zrychluji, tady je šance něco nahnat. Předbíhám i Lucku Odehnalovou, která mi letos pravidelně utíkala a loňské souboje mi vracela i s úroky. Přes svodidlo a hned do následujícího mírného, ale dlouhého kopce. Zde už mám v hlavě přepnuto na mód "dohnat Vencu", což se mi úspěšně daří. Jakmile se za něj dostanu, uvažuji, co teď. Buď budu schovaný za ním, budu se ho držet a sbírat síly na finiš, nebo se mu ukážu a budu doufat v to, že má krizi a nebude se bránit. Plány mi trochu usměrní Adam Ondruch, který dnes je jako divák a už z dálky fandí a křičí moje jméno. Tohle Vašek asi i přes sluchátka slyšel, takže už o mě ví, tak se mu musím ukázat. Při přeskakování spadlých stromů útočím poprvé a odpovědí mi je Vaškův překvapeně naštvaný výkřik následovaný neskutečným sprintem. Také měním tempo, ale jen na okamžik. I Vašek se za chvíli ukázní a jde si zase to svoje. Opět se pomalu probíjím za něj a pak se ho držím jako klíště. Na asfaltu za Zimným to zkouším znovu, ale zase se stejným scénářem. Vašek pár metrů sprintuje, pak zpomalí a já se po chvíli zase dostanu za něj. Vymýšlím co s tím. Musím se ho držet a zkusit to zase až na závěrečné sjezdovce. Běžím těsně za ním, když předbíhá někoho on, musím to udělat hned taky, nesmím ztratit kontakt. A když někdo předbíhá nás, vidím jak se po něm Vašek otáčí, jestli to náhodou nejsem já. Je pořád ve střehu a je jasné, že mi to ve finiši ze solidarity nepustí. Pod sjezdovkou se dívá kde jsem a trošku zase přidává. Nic hrozného, přidávám taky a už stoupáme nahoru. Téhle situace jsem se vždycky tak trochu bál, protože oba nejsme úplně excelentní běžci a pozice vždycky získáváme v prudkých kopcích. Takže v tenhle moment nejsme jeden druhému schopni utéct. Zkouším to znovu, nastupuji, jdu před něj, ale zase mi zrychlí na pár metrů. Doháním ho, jediná možnost by možná byla, vycukat ho takhle několikrát za sebou v co nejkratší době. To přece nemůže vydržet, ale já bych taky nemusel. Jdeme na max, a já začínám cítit všechno co jsem na plese vypil a snědl. Poslední třetina sjezdovky a zase nastupuji. Na chvíli jdu před něj, ale je to stejné jako předtím, zase mi na pár metrů přidá a kousek odskočí. Tohle už nepůjde, ve finiši na něj nemám a už vůbec ne dnes. Protentokrát mu to nechávám, snad na další takový souboj nebudu čekat dlouho. Do cíle přibíháme dokonce kousek za Fidem. Vím, že jsem ho tam někde zahlídl, ale můj cíl by dnes Vašek, tak jsem o útoku na Fida neuvažoval, leda by jsme ho při souboji s Vaškem stáhli.

Tohle byla jedna z mých nej etap Lysacupu, souboj jsem si neskutečně užil a taky doufám, že jsem Vencu trochu vyděsil a že se mnou začne počítat. Letos už jsem totiž jednou stejně jako on zaběhl, možná že to bylo i o vteřinku lepší, ale bylo to při časovce, u které měla časomíra poruchu a tak se můžu opírat jen o naše časy na hodinkách.

Run-up Ostrava a Olomouc

Dvojice závodů v běhu do schodů se uskutečnila dva týdny po sobě nejdříve na Ostravské radnici a pak v Olomoucké budově RCO. Ostrava mi sedla, čas jsem jsem si oproti loňsku zlepšil o více než čtvrt minuty, všech 465 s náběhem po Prokešově náměstí jsem vyběhl za 2:48. Na finále to sice ještě nestačilo, i tak jsem byl s výkonem spokojen.
Do Olomouce jsem pak vyrazil za sbíráním zkušeností a místní trať mi svou charakteristikou moc nesedla. Dlouhý, asi 300-metrový náběh jsem neběžel na maximum a snažil se šetřit na 18 pater s celkovým počtem 420 schodů. Tady dost možná i díky jednotvárnosti schodiště jsem se trochu trápil, přesto jsem byl s výkonem na trati spokojen. Výsledný čas byl proto pro mě lehkým zklamáním, když se stopky zastavily na hodnotě 2:47. Příští rok to chci zde minimálně o deset vteřin vylepšit, rezervy byly hlavně na onom dlouhém rozběhu.

Beskydská sedmička

Letos nedokončená, ukončeno na Ostravici po zdravotních problémech.

Ostravský chachar

Domácí závod, trasa najetá metr po metru a po Okolo Ostravy jsem se cítil dobře a věřil jsem si. Všechno to vzalo za své jen asi 30 metrů po startu, kdy jsem při výjezdu ze zatáčky přehazoval a při šlápnutí se ozvala rána a bylo po závodě. Přervaný řetěz. Nářadí jsem neměl, zkusil jsem si někde sehnat nýtovačku,ale než jsem s k ní asi ve třetím stanu dostal a začal to dávat do kupy, ztráta byla už moc velká , tak se ze mě stal možná i rekordman na Chacharovi v celé jeho historii, protože tak brzo asi nikdo ještě neskončil.

RWE Cyklomaraton tour OkoloOstravy

Na tento závod jezdím jen proto, že na kratší 35ti kilometrové trati mám kategorii Muži 19-23 let. Letos jsem chtěl vylepšit loňské patnácté místo právě z této kategorie.
Na startu se stavím cca do té čtvrté řady, ale hned na sjezdovce se začínám propadat. Oproti rokům minulým mi to do ní vůbec nejede. Dokonce musím deset metrů před vrcholem seskočit a zbytek vyběhnout, což se mi zde nestalo už pár let. Následující úsek k Mexiku je ve znamení sjíždění ztráty, bohužel si to musím většinou odšlapat sám, protože nikomu se moc nechce jet. Taky si to v lese mezi Mexikem a lázněmi odtrpím a musím si na chvíli odpočinout. Před koncem lesa mě dojíždí Tomáš z Napohodu bike teamu, který ale dneska nezávodí a chce to dnes pojmout jako trénink. To se mi hodí, protože Tomáš je na trochu jiné úrovni než já, a pokud dnes nepojede na max, zkusím se s ním držet. Sjíždíme směrem na Čavisov, přejezd přes hlavní cestu a za chvíli už lehce stoupáme na poli, kde je neskutečná výheň. Toma nechávám trochu odjet, jsem rád, že si jedu svoje, natož abych se musel držet něčího rychlejší tempa. V lesním sjezdu si však nějak ohýbám sedlo, nevím jak se mi to povedlo, každopádně teď musím jet na kole, jehož posed by vyhovoval čtyřprocentní menšině. Nemám u sebe klíč, kterým by se to dalo spravit a tak mě čeká necelých třicet kilometrů s tímto hendikepem. Po rovinkách a sjezdech do Zátiší to není až tak hrozné, peklo mě čeká ve stoupání na Pustou Polom. Na sedle se nedá pořádně sedět, šlapat ve stoje je taky blbost, tak trpím. Nevím jestli to je kvůli potížím se sedlem, nebo mám málo najeto, ale necítím se vůbec dobře. Vzpomínám na to, že v minulých letech mi to tady nedělalo moc problémy. Jsem rád, že se dokážu držet skupinky akorát tak na dohled a až jak se najede na asfalt, pomalu je sjíždím. Za Pustou Polomí už jedu s nimi, je nás asi šest, držím se vzadu, potřebuji si odpočinout a v tomhle dlouhém mírném klesání se to přímo nabízí. I tak šlapeme rychlostí hodně přes 40km/h. Tomáš nás s občasným vystřídáním dotáhne až na občerstvovačku, kde beru jen vodu a hned makám dále. Chvíli jedu osamocený, po chvíli se zase sjíždíme. Na rovinkách mám sílu tahat, do kopců však ztrácím a vždycky musím sjíždět. V kopci přes Zbyslavice jsem rád, že se ještě držím, skupina se trhá, zůstávám zhruba v jejím středu, přesto jsem doufal, že bych tady mohl zkusit poodjet. Rychlý průjezd následujícím lesem a dostáváme se do posledního stoupání k lázním Klimkovice. Zase jedeme pospolu, necítím se na to, že bych tady nastoupil, Tomáš začíná trochu odjíždět, což mě děsí, protože ostatní ve skupince pomalu odjíždějí za ním. Snažím se jet to svoje, držet si Toma na přijatelnou vzdálenost a najednou koukám, že jedu sám na čele skupiny s menším náskokem. Na kopci mi to ale dlouho nevydrží a zase se zařazuji abych se nechal trochu vytáhnout. Tempo se kousek před cílem stupňuje, každá vteřina na vydechnutí se může hodit. Na štěrk do lesa odbočuji ve skupině jako čtvrtý, jede se na maximum, mám strach z nějakého pádu, v takových rychlostech, kdy máte velkou kadenci šlapání i na nejtěžší převod je to tady hodně záludné, i když to je relativně široké. Taky se v mírné, ale uskákané zatáčce borcovi přede mnou rozskáče kolo, musí hodně zpomalit, brzdím taky a i když se nakonec před něj dostanu, ztrácím několik vteřin na první dva, které už nesjedu. Do posledního kilometru jsem na čele naší teď už jen asi čtyřčlenné skupiny a na chvíli se zase schovám. Jedu z posledního a chci trochu nabrat síly na finiš. Sjezd do půlky sjezdovky a těžké brzdy na velkých nerovnostech, aby jsme se srovnali na úzkou pěšinu v lese. Jsem třetí, máme ale malé rozestupy. Na můj vkus však biker, za kterým jedu, je moc opatrný, ale nemůžu ho předjet a ten první nám mírně odjíždí. Dostáváme se na posledních pár set metrů, kde beru obrovskou hlubokou kaluž a ztrácím tak kontakt. Teď už to bude jen o uhájení příčky. Nájezd na cílovou rovinku, soupeř za mnou nastupuje, dostává se vedle mě, spurtujeme sice o místo, které neznamená v žádné kategorii bednu, přesto do toho dáváme vše. Nechtěně ho lehce zavírám u bariéry, hned si to uvědomuji, chci to vybojovat v regulérním souboji a tak mu nechávám prostor. Přesto prohrávám o 4 desetiny sekundy a končím na 35.místě. V kategorii z toho je pak místo sedmé. Jsem spokojený, i přes zmíněné problémy jsem odjel většinu závodu ve skupině, o které jsem si nemyslel, že bych se v ní dokázal držet a parádně jsem si zazávodil.

Lysohorský čtyřlístek

Čtyřikrát a dost. To je heslo závodu, který pořádá stejná parta, co Lysacup. Už kvůli tomuhle stojí se na závod přihlásit. Historicky první Mistrovství České Republiky v Ultra Sky-marathonu. Kvůli tomuhle stojí závod absolvovat. Trasa dlouhá 69 kilometrů s převýšením 4000 metrů je postavená tak, aby závodníci, kterých se na start postavilo zhruba 300, vystoupali na Lysou čtyřikrát, pokaždé z jiné strany a při návratu na Švarnou Hanku absolvovali tzv "apendix."
Startuje se v 7 ráno právě u chaty Švarná Hanka a už před startem je horko, že se člověk zapotí a to ještě nic nedělá. Ze začátku se běží pohodové tempo a klesá se do Masarykova údolí, kde se zrovna zvedá mlha v Beskydech. Po chvíli ale začínáme stoupat. I když už teď je opravdu vedro, stále se cítím dobře a na první Lysou dorážím v čase 1:28, což se mi zdá rychlejší než jsem čekal. Lehce se občerstvím a už spěchám dolů směrem na Krásnou. Tento seběh je okořeněný výstupem na Kykulku, ale příjemně utíká, což už se moc nedá říct o napojení se na žlutou značku a stoupání na Lysou. Tady to opravdu nemám rád, a nyní se v tom utvrzuji. Potřeboval bych se zchladit, ale stín je v nedohlednu, teda spíše na konci téhle proklatě dlouhé a prudké louky. Takže opatrně shazuji sluneční brýle na zem a když se nikdo moc nedívá, ohýbám se pro ně a dávám tvář do orosené trávy. Na chvíli to pomáhá, bohužel v lese to není pak o moc lepší. Při té pomalejší chůzi do prudkého kopce si stíhám všímat lidí okolo mě. Vidím, že morálka ostatních závodníků je v tom vedru na bodu mrazu. Trochu mě to uklidňuje, moc se nepropadám.

 Po necelých čtyřech hodinách od startu zdolávám Lysou podruhé. Chvíli se zdržuji na občerstvovačce, je tady s kým pokecat, čas mám dobrý, takže není kam spěchat. Po nějakých deseti minutách se vydávám do třetího lístku. Seběh po těch šutrech, jejichž počet stoupá úměrně s počtem uběhnutých kilometrů a procentem klesání, mě vůbec nebaví a už se těším až budu dole. Těším se, že se zchladím v potoce, který teče okolo trasy a když dobíhám k místu, ve kterém by to šlo, nestačím věřit vlastním očím. Vašek, ten který mi vždy dával na podobných závodech obrovské obklady, paradoxně kromě 5BV, který jsme absolvovali spolu, nyní vylézá z potoka a když mě spatří, jde na něm poznat překvapení. Zatímco já se oplachuji, popisuje mi, že měl velké problémy se stehny a tak se vydáváme dále společně. Za chvíli mu utíkám a užívám si toho, že jsem před ním. Netrvá to ale dlouho, v kopci už mám krizi, tak na něj čekám. Když dojde, domlouváme se, že na nějaký výsledek už oba kalíme a dojdeme to společně. Stoupání od Šance se tak nějak dá vyjít bez větších problémů, to že jdu s někým rychlejším, mě dostává dopohody, kecáme a najednou jsme zase na Lysé.

 Tady na občerstvení mám trochu problém s trávením, takže to co se nepovedlo strávit nechávám v nedalekém keři. Čtvrtý lístek běžíme až na Hradovou, kde protéká přes cestu potok, a tak se v něm velmi zajímavým způsobem ochlazujeme. Pro kolemjdoucí turistky je to určitě zajímavá podívaná. Dostáváme se až pod To. Nejde to ani nazvat. Někdo tomu říká sjezdovka, někdo tak, že to ani nedokážu napsat. Když jsem To viděl, málem se mnou seklo. Musel jsem lehnout do trávy a pár minut ten pohled vydýchat. Když už se odvážím vylézt nahoru, jde to pekelně těžce. Kdyby hlavní organizátor nebyl vizáží spíše kulturista a stál zrovna vedle mě, asi bych ho přetáhl trekovou holí. Na více už bych se nezmohl. Na konec té sluncem zalité sjezdovky docházím vyčerpán a musím si na chvíli sednout na zem. Stejnou akci opakuji i Pod Lukšincem, kde při tom dokonce asi možná i omdlévám, protože najednou jsem vůbec netušil, kde to jsem a co se v posledních chvílích událo. Prostě okno z ničeho nic. Na hodinkách je ale podobný čas jaký jsem měl při výstupu k rozcestníku a venku stále svítí slunko. Tak to asi bylo jen chvilkové zatmění, ale na psychice mi to moc nepřidá. To už se mnou dávno nejde Vašek, který vypadá docela svěží a trhá se pod sjezdovkou. Pomalým tempem se snažím dostat naposledy na Lysou, kde chci závod ukončit. Cítím se opravdu špatně, navíc po předchozím kolapsu je to už o zdraví. Na vrcholu se ale dozvídám dvě zprávy. Jednak, že se možná nevejdu do auta organizátorů a tak stejně budu muset jít dále pěšky a jednak, že se nejde závěrečný apendix, tedy, prodloužení trasy o pár kilometrů těsně před cílem. Navíc na občerstvení došla cola a pivo, tak jenom ležím na zemi a čekám co bude. Pak ke mě přichází jedna holčina, co zde dělá pořadatelku s kelímkem coly. Prý jí mají trochu pro ty nejvážnější případy schovanou. Ani nedokážu poděkovat, jenom jí na to odvětím, že v tom případě nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem colu dostal. Po půl hodině už jsem trochu schopen se hýbat a tak se vydávám vstříc konci. Musím. Už jenom kvůli Vaškovi, který by mi to odstoupení připomínal a vyčítal minimálně do dalšího ročníku. Tahle cesta už je skoro v pohodě. Jediné, co mě trochu stresuje je značka na Vyšní Mohelnici, že do cíle už to je JEN 10 kilometrů. Sice jsem nevěděl, kolik to je přesně z Visalájí na Švarnou Hanku, ale že by to bylo tolik, se mi nechce věřit.Naštěstí ta značka je ze staré verze trati, u které se měl jít onen apendix. Kousek před cílem se to nepříjemně táhne, ale ještě to dokážu rozběhnout, abych to měl co nejdříve za sebou. Když už konečně projdu cílem v čase 13:16:58, jsem šťastný jako tornádo nad obytnou zónou. Z toho pocitu mě ani nevytrhne poznámka jednoho z organizátorů, mimochodem nejčastějšího účastníka Lysacupu, který mi při sundávání čipu říká něco o tom, že vypadám nějak mrtvě a bledě. Nyní je mi všechno jedno. Tady už mě nikdo neuvidí. Nebo snad jo......??